Traumaterapie - pro odbornou veřejnost

Práce s traumatickou zkušeností je jednou z klíčových dovedností každého psychoterapeuta pracujícího s lidmi s duševním onemocněním v rámci zdravotnictví, ale i v soukromé praxi. Existuje mnoho rozdílných přístupů a směrů, jak s traumatem pracovat. Rádi bychom zde představili především psychodynamicko-imaginativní traumaterapii PITT, se kterou máme dlouholeté praktické terapeutické zkušenosti, a v  následujících letech přidávali i další vzdělání v oblasti traumaterapie. Tím bychom nabídli portál pro všechny odborníky pracující s lidmi s traumatickou zkušeností a s chutí se v této oblasti rozvíjet. 

Vycházíme z principů Existenciální analýzy a logoterapie (SLEA).

www.slea.cz

Psychodynamicko-imaginativní traumaterapie PITT

je na podpoře zdrojů a na stabilizaci založený přístup v léčbě následků traumatu, který se specificky zaměřuje na aktivaci sebeléčících sil člověka, který má problémy, ale i zdroje a řešení. Proti světu hrůzy je pomocí imaginace možné postupně budovat jiný vnitřní svět, svět dobrý. Hlavním principem je koncept "vnitřního jeviště", které se stává sdíleným imaginárním prostorem, ve kterém je možné ošetřit mladší zraněné části, a tak měnit stopy, které trauma v člověku zanechalo. 

Problémem traumatizovaných lidí bývá, že okamžiky minulosti, kdy zažívali nadměrně silný nebo chronický stres spolu z bezmocí, opakovaně znovuprožívají a pak i dnes cítí bezmoc, protože své emoce neumí regulovat. Tito lidé mají často narušený vztah k sobě samým, jde tedy především o to podpořit je, aby dokázali být laskavými sami k sobě, cítili k sobě soucit, porozumění a dokázali se utěšit a zklidnit.

Seznam kolegů terapeutů proškolených v traumaterapii PITT

 

HISTORIE

Autorka psychodynamicko-imaginativní traumaterapie (PITT),   LUISE REDDEMANN (narozena 1943) je německá neuroložka a původně psychoanalytička.

PITT vytvořila jako specifický přístup pro terapii komplexních následků traumatu na základě své dlouholeté klinické praxe s traumatizovanými v 80. a počátkem 90. let 20.st., když pracovala téměř dvacet let jako vedoucí lékařka Kliniky pro psychoterapii a psychosomatickou medicínu v Bielefeldu.  

V ČR začala tento přístup jako první vyučovat Jana Božuková v rámci dalšího vzdělávání Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu (SLEA). 

V češtině je také možno zakoupit knihu Luise Reddemann: Léčivá síla imaginace (Portál).

Jak můžete využít PITT ve své psychoterapeutické praxi?

1. Fáze Stabilizace: 

a) Aktivace zdrojů

V úvodních sezeních uznáváme a potvrzujeme závažnost zážitku, kterým si klient prošel, a oceňujeme jeho dosavadní copingové (zvládací) strategie. Přiměřená edukace objasňující obvyklé následky traumatu sama o sobě přináší posílení a zároveň zklidnění. To do traumaterapie specificky patří. Už to mnohdy otevře dveře k lepšímu vztahu se sebou. V této fázi podporujeme objevování a aktivaci vlastních vnitřní zdrojů klienta, jeho schopnost zklidnění a seberegulace pomocí zaměřování pozornosti na přítomný okamžik a pomocí stabilizujících imaginací. 

b) Práce s mladšími částmi osobnosti 

Tento postup hraje v naší terapii ústřední roli. Terapeut vybízí k postupnému oddělení obsahů, které patří minulosti a které současnosti, například otázkou: "Když pociťujete nepřiměřeně silné emoce, patří to opravdu vaší dnešní situaci? Jak starý/stará se v tu chvíli vlastně cítíte?" Terapeut se obrací na klientovo dospělé Já, které je kompetentní, vybavené zdroji a dnes není bezmocné. Prostřednictvím imaginace může toto dospělé Já poskytovat mladší zraněné části útěchu a laskavé dosycování toho, co jí tehdy chybělo. Dospělé Já pak může vnímat své nynější možnosti a zároveň probouzet soucitný postoj k sobě samému.

Dobrému kontaktu s mladší zraněnou částí ale mnohdy brání převzatá negativní přesvědčení o sobě. Pak je třeba pracovat s těmito zraňujícími částmi, s tzv. destruktivními/maligními introjekty. Obvykle jsou to devalvující nebo k výkonu popohánějící vnitřní hlasy, které v dětství nebo traumatické situaci původně pomáhaly přežít. V terapii jde o to, abychom klientovi jeho introjektem ovlivněné chování pomohli pochopit, pojmenovat a najít kdy, kde a proč vzniklo. Pomocí vnitřního dialogu a případné imaginace s tím pak může zacházet vědoměji.

2. Traumakonfrontace:

Traumakonfrontace mnohdy není nutná, protože často dochází již v rámci předchozí stabilizace k integraci.  Pokud je pacient dostatečně stabilní a je posíleno jeho dospělé Já, provádí se konfrontace pomocí techniky pozorovatele. Terapeut požádá pacienta, aby traumatizující zážitek odvyprávěla jeho pozorující část. Děje se to ve 3. osobě, velmi šetrným způsobem, který chrání před zbytečným znovuprožíváním a zahlcením emocemi spojenými s traumatem.  Do celku se tak mohou poskládat jednotlivé roztříštěné fragmenty.

3. Integrace traumatu:

Integrace pak znamená práci se smutkem a přijetím. Člověk potřebuje přijmout bolest, kterou traumatizace vyvolala, a akceptovat hranici, která je tím v životě vytvořena. Trauma je integrované tehdy, když ho člověk zařadí jako celistvý příběh do minulosti a vytvoří si vztah mezi traumatickou událostí a sebou. Tehdy prožívá emoce ve vztahu k traumatu (především smutek, lítost), ale neocitá se svým prožíváním v situaci traumatu (ne panika, hrůza a bezmoc). Terapeutovým úkolem je podněcovat procesy vnitřní útěchy a laskavosti a podporovat člověka v jeho hledání nové orientace do budoucnosti.